Den třetí - Odpočinek v Chicagu

Ráno vstáváme opět nedobrovolně - děti se po včerejší cestě dobře prospaly. Ondra našel ubytování u milých lidí v opravdu čistém domě, tak si užívám s dětmi chystání snídaně a čekáme, až se z brlohu vyklube i tatínek.

Dopoledne odpočíváme, jsme chvili na skajpu s rodinou, děti si kreslí, dívají se na Mrazíka a já s Ondrou zakládáme blog a přepisujeme zápisky. Dětem začíná být dlouhá chvíle, tak je nakládám do kočárku a vyrážíme najít obchod s ovocem a zeleninou. Kupodivu je to kousek. Našli jsme všechna přání: avokádo, borůvky, meloun i třešně. Po cestě jsme nepotkali bělocha, voní to tady vším možným, vysmátí chlapíci na mě mávají přes stažená okénka a pohupujou se do rytmu. Nebýt těch aut a žádných chodců, nevěřím, že jsem v amér.

Augustýn má povinnou borůvkovou kůru, kterou si užívá, horší je to se smectou. Žádná hrůza, jen mu trochu bublá v bříšku, ale raději vše podchycujeme v začátcích. Pak však zahlídne melou a třešně, tak jsem zvědava, jestli smecta s borůvkama budou mít dostačující účinek. Do tašky přibaluji náhradní oblečení a vyrážíme se podívat, kde kdysi bydlel můj dědeček František.

Je to od nás kousíček, do dvaceti minut stojíme u zvonku a otevírá nám slečna Sára (s jinochem). Jsou to už další majitelé, nekupovali domek přímo od dědy a žijí tady od roku 2001. Pozvali nás i dovnitř. Fotíme se u krbu, kde nejspíš vznikaly všechny ty dopisy a dědeček s babičkou balívali ty voňavé balíky plné žvýkaček, marsek, snikrsek, emenemsek, riflí, vyvolaných barevných fotek a prvního polaroidu. Jdeme se projít i po zahradě... tak tady běhal dědečkův milovaný pes, stávalo jeho žluté auto, kvetly morning glory, umřela babička... Jsem cíťa, už se to všecko řine ven. Ondra mě chytá kolem ramen a já si uvědomuju, že se máme opravdu dobře. Smekám před všemi imigranty, zažila jsem si začátky ve Vídni, stěhování s rodinou do Amér, co si však musel projít dědeček a sestra babičky, která utekla do Toronta, by vydalo na několik knih. Smekám, smekám a děkuji Bohu, že žijeme v dnešní době, v míru a hojnosti.

Všechna předměstí mají pro mě neskutečnou atmosféru. Jsem ráda, že jsme zvolnili tempo a s městem jsme se takto pozvolna oťukali, než vyrazíme zítra do centra s našimi kamarády Diane a Garrattem.

Děti jsou unavené a na zpáteční cestě usínají. Vypadá to, že budou spát až do rána, tak si jdeme taky lehnout, ať nejsme ráno překvapení.