Ráno si dáváme pozvolné. Augustýnek je sice ranní ptáče, moc
mě nešetří. Po šesté hodině stojí s kolem venku před stanem a chce vyrazit na výlet. Grétka
nakousla klasické cestovatelské téma – maminko, já bych si tak dala knedlíky
nebo řízeček. Slibuju, že až to bude možné, tak zkusíme něco ukuchtit. Nakonec
se slastně usmívá nad opečenou houskou s mazacím syrečkem… „Maminko,
delišs.“
Nějak nás to balení a vybalování přestává bavit. Naštěstí
jsou děti samostatné jednotky – sbírají klacky napadané ze stromů. Od
spoluosadníků se dozvídáme, že den před našim příjezdem bylo v kempu
slabší tornádo. Topoly v kempu to odnesly docela razantně. Grétka si udělala
s Augustýna svoje mimino. Stele mu v autě pelíšek a krmí ho hroznovým
vínem, což se nám po cestě do Yellowstonu sakra vymstí… Stavíme snad desetkrát.
Zezadu se jen ozve: „chichi, já se asi pokakám, maminko honém, já se vám fakt
pokakám…“
Příjezd do Yellowstonu nás přivítal sněhovou bouří. Ondra se
usmívá a při pohledu na zasněžené hory si vzpomněl, že má jen sandále a gumové
kroksy. V prvním sportu si kupuje nové boty. Na můj vkus mu to trvá
věčnost (všechno je potřeba si pořádně rozmyslet, pozn. stenografa). Děti jsou
s náma a nutně si potřebují koupit vše od návnad na ryby po vycpaného
medvěda.
Frčíme dále, cesta krásně plyne. Nějak se s Ondrou
shodujeme, že nám to úplně vyhovuje. Postupná aklimatizace přes rovinatou část
Států, „tupé koukání z okna“, proložené občasným „co tady ti lidi dělají?“.
Krásně to plyne a rozvíjí se do větší divočiny. Já mám v sobě pokoj.
Všechen shon a starosti, které jsme měli pře odjezdem, jsou pryč. Užíváme se
tady a teď.
Uprostřed totál divočiny nás staví policajt. Překročili jsme
rychlost o deset mil v hodině. Cestá rovná jak pravítko, auto jsme
nepotkali asi deset minut, nikde ani živáčka. Hlavně nevystupovat. Stahujeme
okénko. Usmíváme se jak leča, uvnitř auta docela ozónek – hrozno a vyuzené
oblečení od včerejšího ohně. Oficír si bere doklady a odchází do auta. Augustýn
si umí vybrat: „kakáát“. Mávám na poldu, když teda nemůžu vystoupit já (třeba
bych ho mohla zastřelit), ať dojde on za námi. Ukazuje, že můžu vystoupit.
Ondra mu jde vysvětlit, že náš syn potřebuje kálet a zkouší: proto na to musel
trošku dupnout. Nepomohlo. Mezi námi na nějaký restroom široko daleko nebylo
pomyšlení. Ikdyby na to dupnul, splachovací záchod bude tak hoďku cesty. Vysluhujeme
si suvenýr za sedmdesát dolarů. Ondra je lehce rozladěn – kolik stejků za to
mohlo být. Ale co už, když se se… tak se se…
Přijíždíme do posledního velkého města před národním parkem
– Cody. Já jdu udělat zásoby potravin na další týden. Jsme už všichni unaveni a
já mám docela krizi. Nesnáším, když na mě mluví tři lidi najednou. Chmury se
snažíme zahnat čokoládou. Děti usínají a my doufáme, že bude v kempech
parku volno. Není. Je deset hodin a poslední, na co mám chuť, je rozdělávat
někde stan. Zkouším to na Ondru: „Ondi, postel a teplá sprcha, což?“. Nádhera.
Ondra má KOPR, stavět stan se mu taky nechce. Zastavujeme postupně podél cesty,
ale vše je brutál drahé. Vracíme se zpět do města. Po cestě zastavujeme u
saloonu, chlapíci v kloboucích a kovbojských holínkách, „parkoviště“ pro
koně, uff, mají volno. Nocleh za rozumnou cenu i se snídaní. Happy father’s day, Ondráši… Přenášíme
děti do peřin. Užívám si TEPLOU SPRCHU. Ráj na zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat