Den první - vyjíždíme z Marlborough

"Mamííi, kakááát!", standardní ranní budíček od Augustýna. Je čtvrtek 5.6.2014 a jsme poslední den ubytování v Marlborough. Strávili jsme tady rok a tři měsíce. Rozhlížím se kolem, byt je prázdný, jen vedle mě voní tři nejmilovanější. Venku prší a mám ze všeho trochu smíšené pocity. Radeji vstávám a jdu postavit na ranní kávu. Děti si jdou naposledy pohrát ke kamarádkám Sofii a Emě.

Odnáším poslední věci do vestibulu "FOR FREE". Hřeje mě u srdce, že moji milovanou Araukalii si někdo odnesl jako první. Hubičku Lucce a předat dvě zatoulané Babiččiny volby, které jsem tak dobře schovala na knedlíky, že jsem je našla až při balení. Hrubá mouka tady má cenu zlata.

Rozlučka na recepci, poslední zamávání údržbářům, ještě najít v autě místečko pro naše luxusní porcelánové hrníčky, které jsme si donesli od popelnice při jedné z procházek. Anglickému porcelánu od konťáku v Americe neodoláš. Za ten rok jsme si k nim vytvořili hluboký citový vztah, třeba v nich budeme popíjet kafíčko ve stáří na zápraží pod lipou v Beskydech.

Zastávka v bance proplatit poslední výplatní šek, na poště přehlásit adresu a frčíme směr Niagáry. Máme to něco přes 6 hodin, děti si dělají v autě pelíšky a užívají si nové knížky a Tic Tac. Na oběd si dáváme výborný domácí chleba s kukuřičnou polentou, pouštíme si Tobiasku. Je 3:28, přejíždíme hranice Massachusetts, vjíždíme do státu New York, 127629 na tachometru, taram taram, je tu krásně, taradyradam.
Déšť stekl z nebe jako z chleba med ... a vyšlo sluníčko.
Povídám si idylka, už máme i ty křidýlka.

Grétce spadly tiktaky. Měním názor na zbalení našeho auta. Každé místo je tak využié, že ani tiktak nemá kam spadnout. Poměrně velká výhoda, jelikož bonbony se nějak často mají tendenci rozkutálet. Děti mají pelíšky v péřových polštářích, takový luxus si můžeme užít jedině po roce pobytu a v Hondě Odyssey. Jsme nadstandardně vybaveni; přece ty plážové křesílka a polštáře nenecháme u popelnic. Někde tu mám zvakuované i peřiny, to kdyby bylo třeba dětem v noci zima (třeba v Death Valley...) Se spacáky se moc nekamarádí, neumí spát zakuklení.

Proto si vezeme pár takových vyhnívajících věcí, se kterýma se holt potřebujeme loučit postupně. Už se těším až někde v San Franciscu (jestli tam dojedeme, pozn. redakce) obdarujeme nějakého bezdomovce péřovou peřinou v proužkovaném povlečení. Do té doby si je pořádně užijeme.

Je to krásný pocit poslat věci, které nám už dosloužily, dál do světa. Už jsem za ten rok na sobě docela zapracovala, ovšem musím se přiznat, že pro mojí českou dušičku to jsou trochu šoky. Rok je krátká doba; sotva jsem to koupila, už jsem to zpátky inzerovala na craigslistu. Holt jsem v Americe a fáze "šup s tím na chalupu, tam si to ještě někdo užije" tady nefunguje. Vzpomínám si na chatu mojí kamarádky, kde měli asi troje příbory a několikero švrláků ostrouhaných ze špiček vánočních stromků (kolikrát je asi použili?).

V něčem to ti amíci mají prostě jednodušší. Když pak ale člověk dojde do obchoďáku a vidí přeplněné koše a v popelnicích plno jídla, těším se docela domů. Netvrdím, že to není i u nás, rozhodně však v menší míře.

A ten anglický porcelán si vezeme jako odpověď na jejich papírovou a plastovou filosofii stravování.

Zpět k cestě: po šesti hodinách jsme dojeli do kempu kdesi u Niagárských vodopádů. Rozbalujeme stan a jdeme spát.

Kdo nepořádal v amér mooving sale, ten jakoby v amér ani nežil...

No comments...