Odjezd z Chicaga a nocování v polích

Nad ránem se probouzím, svítá. Nejsou to děti, žádná bitka o mysli tyčinku, ani žádná potřeba. Je to Ondřej a jeho blues a dál to nebudu komentovat…

Ondřej to okomentuje jen tak, že to bylo bujaré a zanechalo to ve mně hluboký zážitek. Začalo to tím, že jsem měl vstupné zdarma, jakožto zaměstnanec VUT (ještě že je zaměstnanecká kartička podobná jako ISIC...) A pak jsme se už jen vezli na kvalitní hudební a (méně kvalitní) chmelařské produkci. Cestou se v bujaré náladě fotografuji s červeným Aztékém - myslím, že tuhle hříčku přírody netřeba komentovat.

Foto pro Honzu S. Tohle je zaručeně nejnepovedenější auto na světě - Pontiac Aztek

Vypadá to, že budu za volantem zítra (dneska) já. Na chvíli se mi daří usnout, pak vstávají i děti. Za chvíli vstává i tatínek, bez mrknutí oka chystá svačinu a balí věci do auta. Sedám za volant a jedu si „užít“ Chicaga ve špičce. Jsme pozvaní k paní Harriet, mamince od Diane, na oběd do nádherné čtvrti na pobřeží Michiganského jezera. Dědeček byl s paní Harriet a jejím manželem velmi dobří přátelé a jejich děti Diane a Suzi měli dědečka a babičku Lily jako své prarodiče.

Před časem na Pustevnách

Přijíždíme k nádherné vilce se zahradou plnou pivoněk, k obědu si dáváme lasagne. Děti se stydí a nejsou moc v náladě. Augustýn chce na bisony a nějaké rodinné návštěvy ho neberou. Paní Harriet je Polka a její manžel byl Čech, takže rozumí nejspíš všemu. Doufám, že je to žena s porozuměním k dětské upřímnosti, Augustýn si moc servítky nebere: lasagne nejsou žádné těstovinky a pronáší komentáře na adresu paní Harriet, která si právě zapálila. Každopádně se tváří diplomaticky. Loučíme se v slzách. Vidíme se poprvé v životě a nejspíš i naposledy. Mi se skládají příběhy, co jsem slyšela od dědečka s konkrétními tvářemi, přesouváme se na terasu k desertu a vínku. Povídáme si, prohlížíme fotky, posloucháme příběhy, které se odehrály na Ráztoce a na Pustevnách. Přijela se za námi podívat i Suzan, která bydlí nedaleko. Děti si hrají se psy a pomalu se osmělují. Nakonec mi Augustýn dává svolení: „Mami, mi se tu líbí. Můžeme na tom zámku i přespat.“

Jen my máme dalekou cestu před sebou a potřebujeme se posunout dále. Pokračuju v řízení a úplně si to užívám. Nepsané pravidlo naší posádky: kdo řídí, nestará se o děti. Konečně mě nebolí za krkem. Na večer si děláme pelíšek na kraji obilného pole kdesi ve Wisconsinu. Usínáme během chvilky.

Na břehu Michiganského jezera