Arches

Je nádherné ráno, na obloze ani mráček, což má za následek pěkný pařák. Děti vstávají na můj vkus příliš brzy - čím později jdou rodiče spát, tím dříve děti vstávají. Nějaký tajný zákon přírody. Vylézám ze stanu a obstarávám to nejnutnější kolem dětí. Vyčůrat, obout botky a vyndat z auta věci na písek. Pak se z pánského salónu přesouvá do dámské komnaty tatínek. Jen tak kvasíme a pozorujeme naše děti, jak si uprostřed stanu dělají hrady z písku. Já se nemůžu vynadívat na jejich prázdninové image, rozdrápané štípance, modřinky, cestovní lišej Augustýnka a opálení podle šatiček a nátělníků. Ondra se rozplývá nad jejich samostatností, jak je máme už krásně vypiplané. Když mají hlad, posílá je pro první pomoc jablíčko do auta, snídaně se nám ještě nechce dělat. Jen děti nemůžou auto otevřít, tak jim tatínek dává rady a nápovědy snad deset minut, hlavně žádný zbytečný pohyb. Nakonec se stejně musí zvednout, samostatnost našich dětí má ještě drobné mezery.

Vyhnalo nás horko. Pakujeme se do auta, je neuvěřitelných osm hodin, ale v okolí stanu se už nedá vydžet. Máme rádi cestičky a místa, kde není moc lidí a máme soukromí. A hle, kousek od našeho bejváku vede boční cestička do Arches. Není co rozmýšlet…jenže…ujeli jsme asi 2 km a zůstali trčet uprostřed pustiny, kola se točí, písek víří…a my jsme v pěkné kádi.

Ondráš vystupuje, prozkoumává situaci, nadšeně nevypadá. Vyndávám děti z auta a snažím se je usadit do nejbližšího stínu, před horkem jsme daleko neutekli. Napájím celou rodinu vodou, to je teď nejdůležitější.  Děti si chytají housenky, stavějí jim domečky a já doufám, že zůstanou jen u těch housenek. V průvodci  jsou výstrahy na nejrůznější havěť a dětem je docela jedno jestli si hrají s housenkou nebo černou vdovou. Dávám jim přísný zákaz dotýkat se jiných zvířátek než této konkrétní housenky. Pokud něco najdou, ať mi přijdou hned říct a žádné zavrtávání nožek a prstíku do děr v písku.

Jdu najít klacky pod kola. Když se vracím, Ondra leží pod autem a snaží se rozbít hrbol na který jsme najeli. To tam nedáš ani kdyby ses z toho po… nejde to a nejde to…

Písek od něho odletuje, leje z něho a já se modlím, ať ho z toho netrefí. Mlčí, nereaguje.

Onďas, jak Ti můžu pomoct…? Nic. Ondi, holááááá.

Maňa, neptej se tak blbě a pojď hrabat. Škoda, že jsme nechali všechny ty kyblíky a lopatičky ve stanu.

A já vytahuju další eso z rukávu v podobě hrnců z Ikeji a jde se odhazovat. Jen děti začínají mít dlouhou chvilku. Mamííí, můžeme si něco vyfotit? Děcka, teď opravdu ne. Mamííí, prosím.. a tak vzniká jedna z nejkrásnějších fotek z výletu. Fotka od Augustýnka. 

Ondi, můžeme tady hrabat celý den, je třeba dojít pro pomoc, sluníčko je nad hlavou, stín žádný, voda dochází. Ondráš přijíždí za chvíli s týpkem co nedaleko kempoval se svojí ženou, pán byl ochotný, jeho žena měla nejspíš jinou představu o odpolední siestě, ale úplně chápu a ještě jednou posíláme velké díky.

Děti mají parádní podívanou. Grétka uznale pokyvuje hlavou a libuje si, jak je super, že má tatínek po světě takové chytré kamarády. Že s tou šňůrkou, kterou natáhli mezi auta, to byl fakt dobrý nápad. Děti si sedají  ke mně na přední sedadlo a užíváme si společné reli po prašné cestě do Arches.

Arches - pro mě zatím nejkrásnější místo. Projíždíme soutěskou mezi červenými skalami a mě běhá mráz po zádech. Určitě každé místo odráží částečně Vaše vnitřní rozpoložení, mě Arches učarovaly po prvních kilometrech. Modrá obloha bez mráčků, červené skály a šedomodré odstíny pouštní vegetace. Ondra vyhulil Gorana Bregoviče a kolem nás plují skály tisíce let tvarované větrem a vodou do bizarních tvarů. Nádhera. Zatím si vše užíváme převážně z auta, jelikož venku je neuvěřitelné horko. Na vyhlídkách se střídáme s Ondrou a děti vysazujeme jen opravdu na ty nejkrásnější místa.

Děckám je to tak trochu jedno, jelikož mají dva rozprašovače s vodou. Osvěžují sebe navzájem, nás a okolní turisty, kteří k tomu příjdou často nedobrovolně nebo si o to dokonce sami řeknou, jelikož je opravdu pařák. A největší starost dětí rozhodně nejsou červené skály, ale docházející voda.

Na velké trekování to ještě není, musíme počkat do podvečera. Zatím si děláme piknik pod strohým stínem pokrouceného tisu. Při každém zvednutí od stolu dostanu pěknou perdu do hlavy od spodní větve, ikdyž se snažíme navzájem upozorňovat, většinou je už pozdě.

Naposledy si každý z nás užije rány do hlavy a vyrážíme na tůru s cílem strávit západ slunce u Delicate Arch. Je to asi nejznámější oblouk v parku a podle mě i v Amér.  Soudím tak podle toho, že je nejen vyobrazen na každém poutači u cesty, ale i na všech brožurách, na dvou našich průvodcích a dokonce i na espezetkách Utahu. Bereme děti do klokánek a funíme vzhůru. Cestou sklízíme uznání od dalších funících spoluputovatelů – good job. Přicházíme k cíli, kde už sedí skupinka lidí čekajících na západ.  

Někteří štelují fotoaparáty, někteří drží své děti sic by zůstaly dál od rokle a někteří po sobě zanechávají obláček dýmu z čehosi, co nedávno v sousedním Coloradu zlegalizovali.

Každopádně je to nádherná atmosféra a jako většina turistů, necháváme se i my vyfotografovat pod obloukem. Čuuurat, Augustýnek si umí vybrat. Fajn i tohle si při západu vychutnáváme. Přeskakujeme turisty, fotografy, trojnožky a hledáme zákoutí, kde bychom do červeného pískovce udělali další oblouk.

Po cestě zpátky k autu děti na boso seskakují po skále a tentokráte ony sklízejí uznání ostatních good job.

Šlo to dolů rychle, skála je rozpálená, zastavovat se moc nedá. Užíváme si to na boso s dětmi…to se bude dneska spát.

Ke stanu dorážíme pozdě, snad v deset hodin. Postavili jsme jej nedaleko parku na státem spravovaném území- Burem of Land Management BLM. Poradil nám to předchozí večer pracovník kempu, kde jsme se chystali přenocovat. Říkal, ať u nich nezůstáváme a raději si za těch 30 dolíku koupíme něco k pití. Nechal nás přátelsky osprchovat v teplé vodě, umýt nádobí a my jsme tak spali na nádherném místě čtyři noci zadarmo.

Tedy, trošku to upřesním, dojeli jsme k místu, kde jsme stan postavili, jen ten tam nebyl. Ráno vypadalo vše tak mírumilovně, tak jsme nějak neřešili pořádné kolíkování stanu. Stan jsme našli asi 100 metrů zapřený o skálu, která byla široko daleko jediná. Stačilo zafoukat jiným směrem a mohlo být všechno jinak. Po ranním vyhrabávání  auta jsme moc náladu na nové stavění stanu neměli, ale na výběr jsme taky neměli. Polštáře a spacáky byly rozházené po okolí. Čelovka po cestě ze stanu někam vypadla, tak to bylo podobné jako hledat brýle bez brýlí. Nad námi černočerná noc, tak Ondráš natáčel náš vůz a slídili jsme po okolí díky světlům auta. A jelikož jsme kempovali v podstatě v poušti, každá rostlinka měla na sobě plno trnů a bodláků. Stan je potrhaný, ale funkční, sešly se nám všechny přibalené záplaty a  já ještě několik dní vytahovala ostny ze spacáků. Děti jsme zachumlali a dali spát, ikdyž jsme byli domluvení, že je probudíme a budeme opékat polskou klobásu a pozorovat hvězdy. Polskou klobásku jsme upekli a odložili dětem a já si počkala na první padající hvězdu, abych si mohla přát, že už fakt, ale fakt.. chci jít dneska spát…