Moc plánovat netřeba, na zahradě nám vyrostl nafukovací
zámek. Sousedi chystají narozeninovou párty pro svoji dceru a jelikož jsou
pozemky tady velmi malé, část oslav po domluvě s majitelem přesunuli i k nám.
Přizvali i naše děti, ty jsou nadšené... Vařím si čaj a
čekám až je to přestane bavit. Hodina, dvě… Začínám psát další den. Dětské
dopoledne završujeme dětskou krupičkou a vyrážíme směr centrum. Po cestě se
zastavujeme u auta se zeleninou a ovocem, netuším jak je to možné, jestli to
někde čorkli, každopádně ceny jsou za hubičku. Nakupuju dětem jahody, borůvky.
Netuším důvod, každopádně dostávám darem dvě vaničky malin zdarma.
Co je doma, to se počítá a Gréty je holka malinová a po
cestě si užívá maliny na způsob ala Amelie z Montmartru. Má teď období, že snad
nic nesní klasickým způsobem. Pokaždé si najde něco nového. Ze začátku mě to
vytáčelo, ale jak jsem se už poučila z předešlých situací, třeba zachovat klid,
děti se toho nabaží a ono to samo přejde. Teda pevně doufám, že nebude chleba
jíst celý život odprostřed a vyhlodávat do něho různé tvary.
Parkujeme na veřejném parkovišti nedaleko centra a jdeme se
projít po promenádě kolem Michiganského jezera.
Fouká, fouká a je docela kosa. Už vím, proč se Chicagu říká
větrné město. Je ti zima Ondro? Kudy teď? Dvě zakázané otázky dnešního dne. Bunda
i průvodce s mapou zůstali ležet doma na stole. Potkáváme se s kamarádem Garrattem.
Procházíme se centrem a posloucháme Garrattův výklad o
architektuře. Mám to tady ráda, přesně nevím proč, ale cítím se tady příjemně.
Oproti New Yorku je to poklidné zelené město a velmi čisté.
Architektura je ohromující, odvážné ocelové konstrukce,
tabule skla. Nádherná budova John Hancook Center, vydavatelství Chicago Tribune
v neo-gotickém stylu, Marina City, co vypadají jako kukuřičné klasy.
Procházíme dále k parku Millenium, kde jsou dvě známé skulptury; jedna
od Gehryho, která mě až tak nebere a podobně jako jeho budova MIT v Cambridge,
kterou jsme si prošli i vevnitř (a kde stenograf i aktivně působil, pozn. stenografa)
na mě působí chaoticky a roztříštěně (ale vzdušně a inspirativně uvnitř, pozn.
stenografa). Zato Cloud Gate (Brána oblaků), kterou místní nazývají The Bean –
Fazole – z leštěné oceli je nádherná. Zrcadlí se v ní obloha i panorama
města. Tu bych dala do Brna na Svoboďák místo falické sochy orloje… Děti
usínají a my přijímáme pozvání k občerstvení na venkovní terásce kousek od
fazole. Ondra si dává pivečko, já sklenku Merlotu; je výborný, za dvacet minut mám pusu
od ucha k uchu.
Přesouváme se po Michigan Avenue, kde má Diane dvě nádherné galerie
– Galerie Atlas. Jednu z nich si procházíme… Renoir, Rembrandt … ceny v šesti
cifrách (dolarových) nejsou výjimkou. Personál se k nám chová naprosto
profesionálně, i když jsme dovnitř vešli s rozespalými dětmi a
cyklovozíkem. Užívám si aristokratickou atmosféru a Garrettův výklad k obrazům.
Pán s knírkem a v kvádru nám dělá fotku na památku a já už vím, co
budu dělat až budu velká a bohatá… budu sbírat umění.
Děti jsou hladové a Garratt nás na večer pozývá do pizzerie Gino's,
která je „tak úžasná”,
že si za studentských let nechávali pizzu zmražovat suchým ledem a posílat Fedexem
do Colorada, kde byli na studiích.
Chicago je prý taky známe touhle svojí "deep-dish" pizzou - jemná máslová krustička, až tři palce vysoká u kraje, zadělávaná údajně pivem, s tunou materiálu nahoře. Pizza byla výborná už jen proto, že jsme
poslední dny jedli převážně chleba se sýrem. Grétce se splnil sen a dostala
speciální kousek se šunkou. Augustýnek je unavený a je tam na něho rušno, beru
kousek pizzy do ruky, kelímek s colou a jdu se s nim projít po
Michigan eveňů a pokochat se výklady předních světových návrhářů…
Dopoledne předtím jsme se s Grétkou šly podívat do
jednoho obchodu ležerní módy z přírodních materiálů – využívali jsme čas
kdy šli kluci hledat záchod. Grétka si to neskutečně užívá a radí mi: „mami,
tyhle šaty by se ti hodily a k tomu tahle kabelka“ (všechno bylo růžové) –
na čtyři roky dobrá parťačka k nakupování. Věci jsou nádherné, ale my jsme
zminimalizovali rozpočet, aby nám zůstalo co nejvíce na domeček, až se vrátíme.
A já jsem dítě štěstěny, mě si podobné kousky najdou někde v sekáči za
zlomek ceny.
Dojedli i ostatní, jedeme zpátky do domečku, kde jsme
ubytovaní a já jen koukám a koukám, nemůžu se nabažit nočního Chicaga. Garratt
jede s námi, že vezme Ondru zpět do města; kde jinde jít na blues než v Šikágu…
Jen mám trochu obavy, Garratt je pařmen, Ondra v rozverné náladě. Garratt
slibuje, že Ondru pohlídá, já se jen usmívám a uvažuju, zda teď být velkorysá a
naivní… Zítra potřebujeme pokračovat, město je drahé a čeká nás štreka směrem
Yellowstone. Hubičku Ondrovi, usínám s dětmi.
No a co bylo dál si žádá další zápisek...
Žádné komentáře:
Okomentovat