Jsme doma

Předevčírem jsme odlétali v 5 odpoledne z Bostnu. Lehce jsme naddimenzovali zavazadla, přidali rezervní hodinu času na přebalování, že případně nějakou tu peřinu vyhodíme na letišti. Po cestě na letiště si říkám, že bych strašně ráda letěla jako dáma s kabelkou přes rameno a dětmi za ruku. Ale pohled na naše kufry, příruční zavazadla a dvě kytary tomu nenasvědčuje. Jako, stěhovat se po roce a dvouměsíčním road-tripu je mazec. Poklepávám sama sebe po rameni. Myslím, že si s čistým svědomím můžu hledat práci jako manažerka v logistické firmě. Děti se do letadla strašně těší. V podstatě když pominula otázka "kdy už konečně budou ti bizoni", vzešla otázka "kdy už konečně poletíme letadlem".

Děti si naposledy užívají tunel pod mořem směrem na letiště. Já se modlím, ať je u přepážky ukecáme, aby nám odbavili i příruční zavazadla, a my tak v klidu mohli děti v Amsterdamu přenést, pokud by spaly, nebo si je nahodit do klokánek na záda, k čemuž se potřebujeme zbavit většiny krámů. Máme tam jen hodinu na přestup. Já jsem připravena postavit náš majetek ke kontejneru. Už mám dost toho harampádí. Blaze tomu, kdo nic nemá.

Stojíme v řadě na odbavení, kde je asi šest přepážek. S Ondrou se shodujeme, že k té paní u poslední přepážky fakt ne, tam to nedopadne dobře. A hle, řada vyšla právě k ní. Má smrtelný výraz a počítá: čtyři velké zavazadla, dvě autosedačky (do nichž je v pruhovaných peřinách zamotáno spousta dalších věcí, včetně nočníku a dětských helem) a jeden kočárek (rovněž nezůstal prázdný). Dlubu do Onďase, ať se zeptá na ty příruční zavazadla, jelikož to vypadá, že má z paní u přepážky lehký strach. Augustých spouští na ukulele, tají ledy. Paní systém nepustí, ale radí, že před vstupem do letadla nám ty věci navíc určitě odbaví. Když si něco přejete, tak se to taky splní. Odbavili nám všechno, co jsme chtěli. Tak vás kamarádi zveme na kávu z Anglického porcelánu a spaní pod pruhovanýma peřinama, co v nich ještě voní prach z Grétkaňónu.

Jdu se upravit na toaletu, kabelku přes rameno, děti za ruku. Odlétám jako dáma...

Máváme s dětmi Bostnu, celé Americe, bylo to krásné, začíná nám další etapa života.

Děti se doma po příjezdu prospaly a rozhodly se pokračovat na prázdniny do Chlebovic, což se nám fakt šiklo. Spali jsme s Ondrou celých 17 hodin vkuse. Momentálně jsme si v bytě udělali mezi rozbalenými zavazadly cestičku k ledničce a na záchod, zašili se do pelechu a dopisujeme blog. Pokud to neuděláme teď, tak už asi nikdy a vybalovat se nám fakt nechce. Prošli jsme se do Billy pro lahváčka a tvarohového Míšu. Dokonalá pohoda.

Arches - Den třetí

Domluvila jsem se s Ondrou, že pohlídá děti a já si můžu zajet na východ slunka a procházku. Taky jsem chtěla Arches trošku více pofotit a to se dá hlavně ráno a navečer a nejlépe bez dětí. Propustku mám do deseti, pak je třeba se přesunout z rozpáleného stanu dále.

Spím tak napolovic, strašně se těším a nechci zaspat. Cesta trvá skoro hodinu přes celý park. Pouštím si muzičku a frčím kolem všech těch velikánů probouzejících se ze tmy. Na obloze poslední hvězdy, nikde ani živáčka. Konečně chvilka jen pro sebe, balzám na duši.

Je tady nádherně, vybírám si krásný placák a čekám na východ. Okolo jen pofukuje jemně větřík, tráva štěrká, hory se barví do okru..

"Když mysl zůstane sama, začíná se modlit..."

A já myslím na Vás všechny, co jste někde za oceánem uprostřed dne.

Snídám sama, bez odbíhání a jak dlouho chci. Zbývají mi ještě tři hodiny na krásný trail, část jde po hřebenu, zatím ani noha, vítr silně fouká, až to nahání strach. Značení je jen z kamenů navršených na sebe, najednou nevím kudy, lehce jsem  se zamotala a došla k nádhernému Primitive arch, kde jsem
ani neplánovala dojít. Ztratila jsem přes půl hodiny, petroglyfy nestíhám, tradáám zpátky do reality za zbytkem posádky.

Odjíždíme okolo řeky Colorado nakoupit v Moab, zašít se do do kempu, kde je třeba dořešit letenky do Bostnu, odmočit děti, vyprat a uvařit pořádný žvanec. Děti si dělají na poschoďovce bunkr a já s Ondrou propadám slastnému nicnedělání u Kravaťáků.

Koupání v Moab

Je sedm hodin, ve stanu už pěkně teplíčko, děti vzhůru, ale vstávat se nechce.

Děti si v pyžamku dělají z uhlíků čerň, že budou malovat svoje hlíněné kuličky. Foťák jsem měla až v autě, ale asi si to umíte představit. Jsem unavená, raději mít z dětí černoušky, než teď muset vstávat. Za chvíli se probouzí i Ondra. Ty Maru, co to ty děcka dělají? Čerň na malování, stejně už všichni potřebujeme sprchu. No, jako v pohodě, jen já jsem včera po chlapsku hasil oheň.

Hlavně, ať to nezaslechne Gréty, má teď sterilní období.

Na výlet se nedá, je příliš horko a děti už mají šlapání plné zuby. Vyrážíme do aquaparku v Moab. Parádní koupání, venkovní i vnitřní, nemůžeme děti z vody dostat. Tatínek skáče pro pobavení nejen dětí nejrůznější akrobatické kousky. Ovšem největší úspěch mají jeho akvabelí chlupaté nožky nad
hladinou, stříhající nůžky. Tedy  u mě rozhodně.

Před sedmou vyrážíme aspoň na dvouhodinovou podvečerní procházku k Landskape arch. Celá rodinka odpočatá, podvečer nádherný, Landskape arch famózní... Tak tebe hochu, chci vidět v plné kráse za svítání.

Arches

Je nádherné ráno, na obloze ani mráček, což má za následek pěkný pařák. Děti vstávají na můj vkus příliš brzy - čím později jdou rodiče spát, tím dříve děti vstávají. Nějaký tajný zákon přírody. Vylézám ze stanu a obstarávám to nejnutnější kolem dětí. Vyčůrat, obout botky a vyndat z auta věci na písek. Pak se z pánského salónu přesouvá do dámské komnaty tatínek. Jen tak kvasíme a pozorujeme naše děti, jak si uprostřed stanu dělají hrady z písku. Já se nemůžu vynadívat na jejich prázdninové image, rozdrápané štípance, modřinky, cestovní lišej Augustýnka a opálení podle šatiček a nátělníků. Ondra se rozplývá nad jejich samostatností, jak je máme už krásně vypiplané. Když mají hlad, posílá je pro první pomoc jablíčko do auta, snídaně se nám ještě nechce dělat. Jen děti nemůžou auto otevřít, tak jim tatínek dává rady a nápovědy snad deset minut, hlavně žádný zbytečný pohyb. Nakonec se stejně musí zvednout, samostatnost našich dětí má ještě drobné mezery.

Vyhnalo nás horko. Pakujeme se do auta, je neuvěřitelných osm hodin, ale v okolí stanu se už nedá vydžet. Máme rádi cestičky a místa, kde není moc lidí a máme soukromí. A hle, kousek od našeho bejváku vede boční cestička do Arches. Není co rozmýšlet…jenže…ujeli jsme asi 2 km a zůstali trčet uprostřed pustiny, kola se točí, písek víří…a my jsme v pěkné kádi.

Ondráš vystupuje, prozkoumává situaci, nadšeně nevypadá. Vyndávám děti z auta a snažím se je usadit do nejbližšího stínu, před horkem jsme daleko neutekli. Napájím celou rodinu vodou, to je teď nejdůležitější.  Děti si chytají housenky, stavějí jim domečky a já doufám, že zůstanou jen u těch housenek. V průvodci  jsou výstrahy na nejrůznější havěť a dětem je docela jedno jestli si hrají s housenkou nebo černou vdovou. Dávám jim přísný zákaz dotýkat se jiných zvířátek než této konkrétní housenky. Pokud něco najdou, ať mi přijdou hned říct a žádné zavrtávání nožek a prstíku do děr v písku.

Jdu najít klacky pod kola. Když se vracím, Ondra leží pod autem a snaží se rozbít hrbol na který jsme najeli. To tam nedáš ani kdyby ses z toho po… nejde to a nejde to…

Písek od něho odletuje, leje z něho a já se modlím, ať ho z toho netrefí. Mlčí, nereaguje.

Onďas, jak Ti můžu pomoct…? Nic. Ondi, holááááá.

Maňa, neptej se tak blbě a pojď hrabat. Škoda, že jsme nechali všechny ty kyblíky a lopatičky ve stanu.

A já vytahuju další eso z rukávu v podobě hrnců z Ikeji a jde se odhazovat. Jen děti začínají mít dlouhou chvilku. Mamííí, můžeme si něco vyfotit? Děcka, teď opravdu ne. Mamííí, prosím.. a tak vzniká jedna z nejkrásnějších fotek z výletu. Fotka od Augustýnka. 

Ondi, můžeme tady hrabat celý den, je třeba dojít pro pomoc, sluníčko je nad hlavou, stín žádný, voda dochází. Ondráš přijíždí za chvíli s týpkem co nedaleko kempoval se svojí ženou, pán byl ochotný, jeho žena měla nejspíš jinou představu o odpolední siestě, ale úplně chápu a ještě jednou posíláme velké díky.

Děti mají parádní podívanou. Grétka uznale pokyvuje hlavou a libuje si, jak je super, že má tatínek po světě takové chytré kamarády. Že s tou šňůrkou, kterou natáhli mezi auta, to byl fakt dobrý nápad. Děti si sedají  ke mně na přední sedadlo a užíváme si společné reli po prašné cestě do Arches.

Arches - pro mě zatím nejkrásnější místo. Projíždíme soutěskou mezi červenými skalami a mě běhá mráz po zádech. Určitě každé místo odráží částečně Vaše vnitřní rozpoložení, mě Arches učarovaly po prvních kilometrech. Modrá obloha bez mráčků, červené skály a šedomodré odstíny pouštní vegetace. Ondra vyhulil Gorana Bregoviče a kolem nás plují skály tisíce let tvarované větrem a vodou do bizarních tvarů. Nádhera. Zatím si vše užíváme převážně z auta, jelikož venku je neuvěřitelné horko. Na vyhlídkách se střídáme s Ondrou a děti vysazujeme jen opravdu na ty nejkrásnější místa.

Děckám je to tak trochu jedno, jelikož mají dva rozprašovače s vodou. Osvěžují sebe navzájem, nás a okolní turisty, kteří k tomu příjdou často nedobrovolně nebo si o to dokonce sami řeknou, jelikož je opravdu pařák. A největší starost dětí rozhodně nejsou červené skály, ale docházející voda.

Na velké trekování to ještě není, musíme počkat do podvečera. Zatím si děláme piknik pod strohým stínem pokrouceného tisu. Při každém zvednutí od stolu dostanu pěknou perdu do hlavy od spodní větve, ikdyž se snažíme navzájem upozorňovat, většinou je už pozdě.

Naposledy si každý z nás užije rány do hlavy a vyrážíme na tůru s cílem strávit západ slunce u Delicate Arch. Je to asi nejznámější oblouk v parku a podle mě i v Amér.  Soudím tak podle toho, že je nejen vyobrazen na každém poutači u cesty, ale i na všech brožurách, na dvou našich průvodcích a dokonce i na espezetkách Utahu. Bereme děti do klokánek a funíme vzhůru. Cestou sklízíme uznání od dalších funících spoluputovatelů – good job. Přicházíme k cíli, kde už sedí skupinka lidí čekajících na západ.  

Někteří štelují fotoaparáty, někteří drží své děti sic by zůstaly dál od rokle a někteří po sobě zanechávají obláček dýmu z čehosi, co nedávno v sousedním Coloradu zlegalizovali.

Každopádně je to nádherná atmosféra a jako většina turistů, necháváme se i my vyfotografovat pod obloukem. Čuuurat, Augustýnek si umí vybrat. Fajn i tohle si při západu vychutnáváme. Přeskakujeme turisty, fotografy, trojnožky a hledáme zákoutí, kde bychom do červeného pískovce udělali další oblouk.

Po cestě zpátky k autu děti na boso seskakují po skále a tentokráte ony sklízejí uznání ostatních good job.

Šlo to dolů rychle, skála je rozpálená, zastavovat se moc nedá. Užíváme si to na boso s dětmi…to se bude dneska spát.

Ke stanu dorážíme pozdě, snad v deset hodin. Postavili jsme jej nedaleko parku na státem spravovaném území- Burem of Land Management BLM. Poradil nám to předchozí večer pracovník kempu, kde jsme se chystali přenocovat. Říkal, ať u nich nezůstáváme a raději si za těch 30 dolíku koupíme něco k pití. Nechal nás přátelsky osprchovat v teplé vodě, umýt nádobí a my jsme tak spali na nádherném místě čtyři noci zadarmo.

Tedy, trošku to upřesním, dojeli jsme k místu, kde jsme stan postavili, jen ten tam nebyl. Ráno vypadalo vše tak mírumilovně, tak jsme nějak neřešili pořádné kolíkování stanu. Stan jsme našli asi 100 metrů zapřený o skálu, která byla široko daleko jediná. Stačilo zafoukat jiným směrem a mohlo být všechno jinak. Po ranním vyhrabávání  auta jsme moc náladu na nové stavění stanu neměli, ale na výběr jsme taky neměli. Polštáře a spacáky byly rozházené po okolí. Čelovka po cestě ze stanu někam vypadla, tak to bylo podobné jako hledat brýle bez brýlí. Nad námi černočerná noc, tak Ondráš natáčel náš vůz a slídili jsme po okolí díky světlům auta. A jelikož jsme kempovali v podstatě v poušti, každá rostlinka měla na sobě plno trnů a bodláků. Stan je potrhaný, ale funkční, sešly se nám všechny přibalené záplaty a  já ještě několik dní vytahovala ostny ze spacáků. Děti jsme zachumlali a dali spát, ikdyž jsme byli domluvení, že je probudíme a budeme opékat polskou klobásu a pozorovat hvězdy. Polskou klobásku jsme upekli a odložili dětem a já si počkala na první padající hvězdu, abych si mohla přát, že už fakt, ale fakt.. chci jít dneska spát…

Mesa Verde

Do kempu jsme přijeli za tmy, opět s oblohou plnou hvězd nad hlavou. Moc na naše kempovací místo nevidíme, zato to tam nádherně voní po mateřídoušce a pelyňku a cvrkají všude cvrčci. Pravá prázdninová atmosféra. 

Tatínkova slabost pro anglické vozy - Sunbeam

Na lidovky.cz jsme našli výstižný popis, tak si dovolujeme citovat:

Mesa Verde je název pro místo, kde se nachází  pueblánská stavení ukrytá pod sklaními převisy. Jsou nádherná, na velmi nedostupných místech, často se k nim dostanete jen pomocí žebříku. Park Mesa Verde se nachází v jihozápadním cípu státu Colorado, poblíž místa zvaného Four Corners, tedy hranice států Colorada, Arizony, Utahu a Nového Mexika. Mesa Verde je národním parkem a přírodní památkou, zařazenou v roce 1978 ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. Zavede nás zpět v čase ke staleté, vyspělé, ale zaniklé kultuře indiánů Anasazi. V průběhu miliónů let se na území dnešního parku několikrát vystřídala pevná zem s mořem. Při posledním zdvihu zemské kůry došlo k vyvrásnění masívu hornin, který se dnes vypíná nad okolím v podobě tabulové hory ve výšce kolem 2500 metrů nad mořem.

Horní vrstva je složena z písečných nánosů, které na pobřeží dřívějšího moře zanesly říční toky. Během zvedání povrchu také působila eroze. Řeky, které přitékaly ze vznikajících Skalistých hor (Rocky Mountains), se zařezávaly do okolní zpevněné pískovcové horniny a vytvářely tu četné kaňony. Prosáklá voda, která v zimě zamrzla, vytvořila ve stěnách soutěsek výklenky a jeskyně. Vítr přinášel další písek, který se na povrchu náhorní plošiny zhutňoval ve vrstvu úrodné půdy. Tam se pak mohla uchytit bujná vegetace a vzniklo to, co příchozí Španělé nazvali „Mesa Verde“ (zelený stůl, resp. tabulová hora porostlá zelení).

Když sem asi před 1500 lety přišli první indiáni, našli tento „stůl“ ideálně prostřený. Tehdy ještě neuměli obdělávat půdu, ale živili se lovem a sběrem plodů, které příroda nabízela. Z řemeslných činností vynikali zdejší obyvatelé hlavně v pletení košů – odtud i jejich dnešní název „basketmakers“ (košíkáři).

Díky příznivému klimatu začalo prosperovat zemědělství, indiáni domestikovali např. divoké krocany. Rozvinulo se kvalitní hrnčířství, narůstající populace osídlila také samotnou náhorní plošinu.
Skalní „pithouses“ vystřídaly nadzemní obytné stavby s dřevěnou konstrukcí a zdmi z upěchované směsi jílovité hlíny a slámy (tzv. „adobe“). Z těchto obydlí se později vyvinuly tzv. „kivy“, kruhové stavby, zahloubené zčásti nebo úplně pod zemí, které sloužily především k náboženským účelům a shromážděním (např. u kmene Hopi takto slouží dodnes).

Stěny z hlíny postupně nahrazovalo kamenné zdivo, a tak vznikala první malá „puebla“. Kolem roku 1200 se Anasaziové začali stahovat zpět do skalních výklenků a jeskyní. Pod stolní deskou objevili ideálně chráněná místa jako stvořená pro zbudování bezpečných obydlí. Není známo, zda ze strachu před nepřáteli, nebo z jiných důvodů. Nevíme ani, proč a za jakých okolností byla tato sídla v dalších 100 letech - v průběhu necelých dvou generací definitivně opuštěna.

Po většinu 12. a 13. století žil v útesových obydlích lid původních Američanů („Pueblo”). Důvod pro jejich náhlé zmizení (okolo roku 1275) zůstává neobjasněn – odborníci se domnívají, že jejich odchod způsobilo stále větší odlesňování náhorní plošiny (což znamenalo delší cestu za potravou, lovnou zvěří a dřevem). Za možné důvody jsou také považovány neúroda z důvodu sucha, nebo vpád cizího kmene od severu. Lid ale fakticky nezmizel, jen se přesunul dále na jih do oblasti Arizony a Nového Mexika a dal základ modernějšímu „lidu z puebel”.

Prvními Evropany, kteří přišli do dnešního parku, byli španělští průzkumníci, kteří tudy procházeli přibližně v letech 1760 – 1770 při hledání cesty ze Santa Fé do Kalifornie. Nikdy se však nepřiblížili dostatečně blízko nebo v potřebném úhlu, aby objevili pradávná kamenná obydlí. Ta zůstala skryta po další století. Místo objevili běloši pro nový svět až kolem roku 1870. Roku 1888 byl bratry Wetherillovými objeven skalní palác (Cliff Palace).

Roku 1906 byl zřízen národní park, což zabránilo dalšímu drancování a zpeněžování cenných historických památek.

Na dvě hlavní památky se dostanete jen s průvodcem a to na Balkony House a Cliff Palace. My jsme se podívali na Cliff Palace, jen bylo velmi teplo, děti to po půl hodině přestalo bavit a jelikož to byla organizovaná prohlídka, nešlo pláchnout dříve. Já jsem se spoustu věci dozvěděla až večer, kdy mi Ondra přetlumočil výklad, jelikož jsem se snažila během prohlídky zabavit děti psaním do písku a jinými improvizovanými činnostmi. Tato zřícenina je největší a nejznámější z obydlí v Mesa Verde. Místo zahrnuje 150 místností a 23 kruhových staveb kiva. Mnohem příjemnější byla dopolední prohlídka Spruce Tree House, kde jsme mohli jít sami, děti si určovaly tempo a bylo tam méně lidí. Nachází se na Chapin Mesa. Toto skalní obydlí je snadno přístupné a velmi zachovalé.

Vyplňujeme čas mezi jednotlivými prohlídkami v informačním centru (zeptárně), děti dostaly pracovní sešity Junior Ranger, tak je společně vyplňujeme a kreslíme úkoly. Podařilo se nám vše vyplnit, což znamená, že děti dostanou odznak a budou pasovány na ochránce přírody. Musí zvednout svou pravici, Ondra tlumočí a děti opakujou:

Budu si vážit přírody, chodit jen po vyznačených stezkách, nebudu v žádném národním parku Spojených států krmit zvířata, budu se chovat tiše, nebudu v parcích trhat květiny, budu tolerantní ke všem kulturám a náboženstvím…

Děti to úplně žerou a mě to dojímá a zároveň strašně rozesmívá. Hrdě si odnášejí odznak, který snad stokrát na cestě někde hledáme, jelikož se odepnul nebo jsme ho nechali na mikině, kterou jsem sbalila hluboko do kufru. Hmmm, jak teď uvažuju, ani teď nevím, kde je hledat a je jasné, že se děti na ně ptát budou. Přesouváme se podívat na další skvost Arches.

Great Sand Dunes - Velké písečné duny

Výlet lanovkou nad město Breckenridge

Ještě než se dostaneme k výletu na pískoviště, tak musím napsat, že cestou sem z Rocky Mountains jsme se ještě stihli znovu potkat s Garrattem a Diane v městě Breckenridge, kteří tady z Chicaga odskakují a staví si tady domek.  

Bloody Marry v Brackenridge

Ptáček v kempu - photo by Grétka

Tak tento den si děti bezkonurenčně nějvíce užily. Největší pískoviště v jejich životě a ke všemu dole protéká i plýtká říčka. Voda a písek – kdo má děti tak pochopí. Great Sand Dunes National Park je místo v jižním Coloradu u města Alamosa, kde se nachází nejvyšší duny v Severní Americe, šplhající do výšky 230 metrů. Vznikly tak, že vítr nafoukal to, co vyplavila řeka Rio Grande, na místo před pohoří Sangre de Cristo, než ztratil sílu. Tento proces začal prý před 440 tisíci lety a pokračuje dodnes.

Nejdříve zkoušíme zdolat první dunu. Sáňkování na našem tácku z Ikeji nějak nefunguje, ikdyž jsem ho tak hrdě vyhrabala z nejspodnější vrstvy našeho obytňáku. Zato si půjčujeme speciální prkno na sjíždění dun od místních puberťáků. Netuším, jak se ten krám správně jmenuje, ale užíváme si dvě jízdy s dětmi. Paráda. Děti válejí sudy dolů a my jen sedíme a v tichosti pozorujeme jejich hlasité štěstí. 

Pak scházíme dolů k říčce, kde si děti hrají v písku. Staví hrady a přehrady, nabaluje se k nám stále více dětí, jelikož máme kyblíky a lopatky. S Ondrou jen tak sedíme, povídáme si a písek nám protéká mezi prsty. Děti spokojeně usedají do sedaček. Písek máme úplně všude a já jsem se ráno ještě chytře natřela tělovým mlékem. Hurá do Mesa Verde. Cesta je dlouhá, ale děti během chvilky spokojeně usínají.