Děti si naposledy užívají tunel pod mořem směrem na letiště. Já se modlím, ať je u přepážky ukecáme, aby nám odbavili i příruční zavazadla, a my tak v klidu mohli děti v Amsterdamu přenést, pokud by spaly, nebo si je nahodit do klokánek na záda, k čemuž se potřebujeme zbavit většiny krámů. Máme tam jen hodinu na přestup. Já jsem připravena postavit náš majetek ke kontejneru. Už mám dost toho harampádí. Blaze tomu, kdo nic nemá.
Stojíme v řadě na odbavení, kde je asi šest přepážek. S Ondrou se shodujeme, že k té paní u poslední přepážky fakt ne, tam to nedopadne dobře. A hle, řada vyšla právě k ní. Má smrtelný výraz a počítá: čtyři velké zavazadla, dvě autosedačky (do nichž je v pruhovaných peřinách zamotáno spousta dalších věcí, včetně nočníku a dětských helem) a jeden kočárek (rovněž nezůstal prázdný). Dlubu do Onďase, ať se zeptá na ty příruční zavazadla, jelikož to vypadá, že má z paní u přepážky lehký strach. Augustých spouští na ukulele, tají ledy. Paní systém nepustí, ale radí, že před vstupem do letadla nám ty věci navíc určitě odbaví. Když si něco přejete, tak se to taky splní. Odbavili nám všechno, co jsme chtěli. Tak vás kamarádi zveme na kávu z Anglického porcelánu a spaní pod pruhovanýma peřinama, co v nich ještě voní prach z Grétkaňónu.
Jdu se upravit na toaletu, kabelku přes rameno, děti za ruku. Odlétám jako dáma...
Máváme s dětmi Bostnu, celé Americe, bylo to krásné, začíná nám další etapa života.
Děti se doma po příjezdu prospaly a rozhodly se pokračovat na prázdniny do Chlebovic, což se nám fakt šiklo. Spali jsme s Ondrou celých 17 hodin vkuse. Momentálně jsme si v bytě udělali mezi rozbalenými zavazadly cestičku k ledničce a na záchod, zašili se do pelechu a dopisujeme blog. Pokud to neuděláme teď, tak už asi nikdy a vybalovat se nám fakt nechce. Prošli jsme se do Billy pro lahváčka a tvarohového Míšu. Dokonalá pohoda.
